.jpg)
Jakub & Lenka
Mílá 27jewelry,
chtěli bychom moc poděkovat za laskavou péči při výběru prstýnků a podporu celého týmu. Měli jsme velké štěstí, že se nám věnovala právě Míša (doufám, že si jméno pamatuji správně!!!, ona si jistě pamatuje náš příběh. 😉 ). Byl to krásný čas a cesta vedoucí k našemu velkému dni. Níže posílám náš zásnubní příběh, dvě fotky ze zásnub a pár fotek ze svatby. Fotky ze svatby si vyberte dle vlastního uvážení. Zašlu vše též i na email, jelikož se mi nedaří více fotek nahrát. 😉
Děkujeme.
S láskou
Lenka a Jakub Ptáčníkovi
JAK PROBĚHLO NAŠE ZASNOUBENÍ?
Byla středa 8.4. 2020. Jeden z největších super úplňků a první Jarní úplněk, dle kterého se určují Velikonoce. A právě Jaro a Velikonoce jsou pro nás zásadní, protože v tom období jsme se poznali.
Den pro mě začal úplně nenápadně, vstala jsem po šesté a jela do práce na kliniku i přes to, že byla karanténa, pracovat se muselo stále. Kuba se v klidu probudil a cítil, že DNES JE TEN PRAVÝ DEN 8.4. Jako pracující z domova měl tedy čas vše promyslet. Mezi tím posílal hezké zprávy a jednou z nich byla: DNES JE MAGICKÝ DEN. Další byla: Co děláš odpoledne, půjdeme se projít? Ale stále to vypadalo jako klasická pracovní středa.
Přijela jsem domu a Kuba mi říká, půjdeme do města fotit, vyžehli mi prosím mojí bílou košili a jdu si lehnout. Já jsem si v hlavě řikala: Jako vážně? No super, přijedu utahaná po práci a on si jde lehnout. Rodýchala jsem to, vyžehlila jsem mu oblíbenou košili a vzala si na sebe věci do města.
Vyleji jsme, koukám z okna a najednou zjistím, že jedeme po Praze sem tam, což mě začíná zneklidňovat. Říkám si: Tohle je jako co? To ani neví kam jedeme? No mlčela jsem, byla jsem ráda, že někam v té bláznivé karanténě vůbec jedeme.
Najednou vidim místo, kde jsme byli poprvé na kafi, koukám dál a říkám, hale Kubí, pamatuješ jak jsme tady byli na večeři? Jééé a tohle místo, pamatuješ jak jsi si omylem u mě zapomněl v kabelce klíče od auta a tím jsi se za mnou musel vrátit? To byl totiž zásadní večer našeho randění! Tím, že se vrátil pro klíče jsme se rozhodli si udělat procházku po Praze a Kuba mi ukazoval krásná místa o kterých moc lidí neví. Minimálně já jsem na nich nikdy nebyla. Hlavním hřebem toho večera byl památník Panny Marie z Exilu pod Strahovským klášterem kam mě večer vzal. Rozprostřel se před námi noční výhled, kdy jsem měla poprvé Prahu takto na dlani. Ten silný pocit se mi zaryl pod kůži a Kuba do srdce. To byl ten večer, kdy jsme se rozloučili, já cestou na byt měla motýlky v břiše a hlavu v oblacích.
No a na toto naše místo Kuba nenápadně a klidně směroval, přesně tak jak je jeho zvykem. Chodili jsme tam pravidelně, tak mě nepřekvapilo, že si zrovna z tohoto místa chce nafotit prázdnou Prahu. Já si mezi tím sedla na pomník a četla si modlitbu, která mi přišla hodně silná. Ráda hledám hlubší význami za tím co vidím a proto jsem se hozhodla, že si tu modlitbu pak najdu, protože v ní vidim zprávu pro mě. Kuba dofotil a najednou říká, tak už jdeme!
Kde se vzala, tu se vzala a z ničeho nič přišla osoba. Byla to Jeptiška s rouškou, zahalená v černném kabátě. Koukala na nás a ptá se nás: Víte na jakém významném jste místě? Kuba hned hrdě odpověděla, že ano a chtěl jí to vysvětlit. Jeptiška se však rozhodla, že nám to vysvětlí sama, při tom nám promluví do duše a řekne o životě. V jedné chvíli se na mě otočila a říká mi: Tady na zemi je vytesaná modlitba! No a to bylo už něco pro mě! V tu chvíli přistoupila blíže a říká: Mohu vám jí zarecitovat, pokud chcete. Recitovala přes deset slok v latině a pak v češtině. Byl to moment, kdy se vše změnilo. Předala nám to co se nedá popsat. Při odchodu se na nás podívala a říká: Nezapomeňte, že život je krátký a měl by se prožít v lásce.’’Tím vše zakončila. Jak přišla, tak odešla a já šla do kolen.
V ohromení jsem stála a přožívala to co se stalo. V tom mi Kuba říká: Pojď si tady na chvíli ještě sednout. Vůbec jsem nechápala, proč si chce sednout, když chtěl odcházet. Aby toho nebylo málo, měl papír v ruce. Což už i mě překvapilo a vůbec jsem nechápala co se děje. Říká mi: Chci ti něco přečíst. Víš, že je dnes magický den? Jeden ze tří největších super úplňků? (Jak bych to zrovna já mohla nevědět, ale to že mi o tom bude říkat Kubíček jsem opravdu nečekala!). Pokračoval dál: Je to totiž den, kdy se mají staré věci pouštět a nové přijímat do života. Je to den kdy se mají dělat velká rozhodnutí. A já jsem se rozhodl jedno velké životní rozodnutí udělat. Poprosil mě ať zavřu oči, v tu chvíli mi srdce bušilo jako zvon. Pak řekl: Otevři oči. Dvakrát zopakoval: Rád bych si tě vzal! Rád bych si tě vzal! Stala se krásná časová smička a v tu chvili nastal okamžik, kdy jsme byli jen my dva a hluboce jsme se sobě dívali do očí, zastavil se nám svět. Poté řekl: Vezmeš si mě? Vezmeš si mě? Moje odpověď byla rychlá a výstižná: Řekla jsem asi tolikrát ANO: Ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano….. Padli jsme si do náruče, láska, štěstí, spříznění a dojetí nás obklopilo. Dlouho jsme ještě tak seděli a vnímali tu sílu celého okamžiku a místa.
Když jsme odcházeli, tak jsme setkání s Jeptičkou vnímali jako požehnání. Díky ní mě Kuba požádal právě na tom místě a nejel dál. Vznikl nezapomenutelný okamžil a zapsal se do našich srdcí.
A tady se začal psát náš společný příběh.<3
P.S. Pro ty co se chtějí zeptat: Ne, jeptiška nebyla domluvená. 🙂
